Z účetní knihy deník
Abigail (Katherine Waterston) si vede záznamy. Úroda, počasí, ztráty. Tak se to na farmě dělá: co se zapíše, to se dá spočítat, a co se dá spočítat, to se dá unést. Jenže postupně se z účetní knihy stává místo pro věci, které by nahlas nikdy neřekla.
Když se na sousední usedlost nastěhuje Tallie (Vanessa Kirby), film žádný zvrat neohlásí. Nehraje dramatická hudba, kamera nezpomalí. Jen se změní vzduch v místnosti – a divák to pozná stejně jako Abigail: o chvilku později, než by chtěl.
Režisérka buduje napětí v místnosti
Norská režisérka Mona Fastvold je dnes známá hlavně jako spoluscenáristka svého partnera Bradyho Corbeta. Společně psali Dětství vůdce, Vox Lux i Brutalistu, za nějž byli oba nominováni na Oscara za původní scénář. Svět na kraji světa je ale její vlastní, teprve druhý celovečerní film v režii po komorním debutu The Sleepwalker (2014). A už je v něm znát rukopis: místo vnějšího děje ji zajímá napětí, který se hromadí mezi čtyřmi stěnami.
Předlohou je povídka Jima Sheparda, který scénář napsal spolu s Ronem Hansenem (autorem knihy, podle níž vznikl film Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem). Odtud literární hlas, který se nebojí hezké věty – ale většinou ji nenechá přehlušit obraz. Kamera Andrého Chemetoffa i hudba Daniela Blumberga se drží při zemi a nikdy necitují emoci dřív, než ji odehrají herečky.
Dvě herečky, dva rytmy
Katherine Waterston umí být zároveň konkrétní a nedořečená – stačí si vzpomenout na její Shastu Fay v Andersonově Inherent Vice, postavu, která se rozplývá jako vzpomínka. Tady svůj projev stahuje na úplné minimum. Její Abigail není rebelka. Je to žena, která se naučila počítat ztráty, a teprve později zjistí, že počítání nestačí.
Vanessa Kirby měla v té době za sebou princeznu Margaret v The Crown a benátskou cenu pro nejlepší herečku za Pieces of a Woman, ale i akční odbočky do Mission: Impossible a Hobbse a Shawa. Do Tallie vnáší přesný opak Abigailiny opatrnosti: volnější tempo, zvědavost a jistou nebezpečnost pro řád, ve kterém obě žijí.
Chemie mezi nimi nevzniká z dialogů. Vzniká z toho, jak dlouho vydrží pohled, než ho někdo přeruší.
Patriarchát jako počasí
Casey Affleck (Dyer) a Christopher Abbott (Finney) by snadno mohli skončit jako karikatury venkovských manželů. Neskončí. Dyer je spíš vyčerpaný než krutý, Finney žárlí způsobem, který se tváří jako úporná starostlivost. Útlak tu však není velké gesto – je to nálada, ve které se celý příběh odehrává.
Počasí tu má důležitou roli. Bláto, led na bramborách, nízké stropy, les, který v zimě spolkne obzor. Krajina je zároveň pracovní plocha i hranice, za kterou se nedá utéct.
Síla ukradeného času
Nejvíc film žije v drobných chvílích, které si ženy ukradnou pro sebe. Návštěva, společná práce, věta, která mohla zůstat jen v deníku a nepřekročila bránu rtů. Fastvold nechává touhu růst stejně pomalu jako jaro po tvrdé zimě – a proto má každá z těch scén větší váhu než jakékoli velké vyznání.
To je ovšem i slabina. Kdo nemá trpělivost na hodinu a osmatřicet minut ticha, rutiny a literárního komentáře, může mít pocit, že se film zdržuje sám sebou. A občas deníkové věty říkají to, co by obraz dokázal sdělit i bez nich.
Pokud se vám líbilo…
Svět na kraji světa má v kině řadu příbuzných. Nejblíž má k Portrétu dívky v plamenech Céline Sciammy: izolace, pohled, který musí stačit, čas, který nejde vlastnit. Carol Todda Haynese pracuje s podobným napětím mezi společenským řádem a tím, co se mezi dvěma ženami nevejde do slov. Film Amonit Francise Leeho zasazuje podobnou situaci na pobřeží, jen s tvrdší, hrubší poetikou.
Z americké strany se nabízí Kelly Reichardt a její First Cow či Certain Women – filmy, kde práce, bláto a krátké setkání unesou víc než zápletka. God’s Own Country téhož Francise Leeho je drsnější a tělesnější, ale řídí se stejnou logikou: cit se nehlásí, prosákne rutinou. A Zkrocená hora Anga Leeho je hlasitější starší bratr, od něhož si Fastvold bere izolaci a cenu mlčení, nikoli velký tragický oblouk.
Verdikt
Svět na kraji světa nekáže a nesnaží se být aktuální. Nechá dvě ženy, aby si v cizích manželstvích na chvíli našly společný jazyk – a pak ten jazyk zase stáhne do šepotu. Je to řemeslně krásná a herecky jistá romance, která věří, že nejvíc se řekne tím, co zůstane mezi dvěma tvářemi.
Není to film pro každý večer. Ale kdo mu dá čas, odnese si víc, než by čekal.
Hodnocení: ★★★★☆