Část kritiky ho vyhlásila nejhorším filmem roku, Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší. Filmopis se k němu vrátil s otázkou, která jde pod povrch masek a přestřelek: vypráví kniha Davida Mitchella a film Lany a Lilly Wachowských a Toma Tykwera o tomtéž? Odpověď částečně formuloval sám Mitchell. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“.
Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026
Článek prozrazuje zápletku knihy i filmu.
Šest příběhů, jeden atlas
Film vypráví šest příběhů ze šesti epoch:
1849: americký notář Adam Ewing se plaví z Chathamských ostrovů v Tichomoří a lodní lékař, který se vydává za jeho přítele, ho pomalu otravuje.
1936: mladý skladatel Robert Frobisher pracuje jako písař slavného, ale vyhořelého skladatele a píše vlastní dílo, Sextet Atlas mraků.
1973, San Francisco: novinářka Luisa Rey odhaluje, že jaderná elektrárna je nebezpečná a že firma nechává umlčovat svědky.
2012, Londýn: postarší nakladatel Timothy Cavendish skončí proti své vůli v domově důchodců, který připomíná vězení.
2144, Neo Soul: klonovaná servírka Sonmi-451 procitne k vědomí a stane se symbolem vzpoury.
Postapokalyptická Havaj: pastevec Zachry provází ženu z technologicky vyspělé civilizace k troskám observatoře na hoře.
Každý příběh má jiný žánr: námořní deník, dopisy, konspirační thriller, britskou komedii, dystopii a skoro mýtus. A každý hrdina čte, poslouchá nebo sleduje stopu toho předchozího. Frobisher čte Ewingův deník, Luisa Frobisherovy dopisy, Cavendish dostane rukopis o Luise, Sonmi sleduje film o Cavendishovi a pro Zachryho je Sonmi bohyně. Epochy dále propojuje mateřské znaménko ve tvaru komety, které nosí různé postavy, a herci, kteří se v různých dobách vracejí v jiných tělech. Film trvá 172 minut.
Kniha: matrjoška se zrcadlem
Mitchellův román vyšel v roce 2004 jako jeho třetí kniha. Česky vyšel v překladu Jany Housarové. Stavbu knihy autor sám přirovnává k ruské matrjošce. Pět příběhů se postupně přeruší v napínavém bodě, šestý, havajský, je jako jediný vyprávěný celý a stojí přesně uprostřed. Pak se příběhy uzavírají v opačném pořadí a kniha končí tam, kde začala, Ewingovým deníkem. Vzniká tak palindrom, text čitelný tam i zpátky.
Inspirace, které Mitchell sám jmenuje
Italo Calvino: v textu pro The Guardian (2010) Mitchell píše, že ho na univerzitě koncem 80. let ohromil román Když jedné zimní noci cestující. Calvino rozehrává příběhy, ke kterým se už nevrátí. Mitchell chtěl napsat román, jehož příběhy se dokončí v obráceném pořadí. Pro The Washington Post (2004) to popsal obrazem zrcadla postaveného na konec Calvinovy knihy.
Původně devět příběhů: tři z minulosti, tři ze současnosti a tři z budoucnosti. Oddíly ale narostly zhruba na sto stran a Mitchell podle svých slov nebyl dost statečný na román o devíti stech stranách. Jeden z vyřazených příběhů se měl týkat korejského rappera. Výzkum v Soulu pak autor použil pro příběh Sonmi.
Ewing: zmínka o Moriorech v knize Jareda Diamonda Osudy lidských společností. Ti podle Mitchella zapomněli, odkud připluli, i to, jak stavět kánoe. Jazyk 19. století čerpal od Hermana Melvilla.
Frobisher: vzpomínky Erica Fenbyho, písaře nemocného skladatele Fredericka Deliuse. Frobisherův hlas čerpá z Evelyna Waugha a Christophera Isherwooda.
Luisa Rey: televizní detektivky 70. let, Všichni prezidentovi muži a James Ellroy.
Cavendish: Přelet nad kukaččím hnízdem.
Sonmi: klasická sci-fi, tedy Huxleyho Konec civilizace, Zamjatinovo My, Forsterova povídka Stroj se zastavuje a „vydatné porce“ Blade Runnera.
Havajská část: rozpadlá angličtina inspirovaná románem Russella Hobana Riddley Walker.
Název: podle Mitchellova rozhovoru pro The Paris Review je převzatý ze skladby japonského skladatele Tošiho Ičijanagiho. CD si prý koupil jen kvůli krásnému názvu skladby.
Nietzsche, převtělování a dravost
Nietzsche je v knize přítomný výslovně. Starý skladatel Ayrs chce své poslední velké dílo nazvat Věčný návrat, Nietzschemu na počest. Frobisher v posledním dopise mluví o „Nietzschově gramofonové desce“, kterou „Starý“ po dohrání pouští znovu, na věčnost věčností.
Převtělování Mitchell potvrdil v pořadu BBC Radio 4. Doslova všechny hlavní postavy kromě jedné jsou podle něj převtělením téže duše a spojuje je mateřské znaménko. Hned ale dodal, že jde o symbol univerzality lidské povahy. V tomtéž rozhovoru vysvětlil název: mrak je to, co se neustále mění, tedy podoby, a atlas je to, co zůstává, lidská povaha, která je „vždycky taková a vždycky taková bude“. Tématem knihy je podle něj dravost (predacity): jednotlivci loví jednotlivce, skupiny skupiny, národy národy a kmeny kmeny. Lékař v Ewingově příběhu to shrnuje větou, kterou si mnozí pamatují i z filmu: slabí jsou maso a silní jedí.
Buddhismus je v pozadí, ale spíš jako metafora než jako nauka. Mitchell učil v Japonsku a v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) se označil za „jakéhosi sekulárního buddhistu“. Medituje, ale v posmrtný život věřit nepotřebuje. Buddhistický model převtělování jinde nazval „zvlášť elegantním“.
V eseji pro The Guardian Mitchell připomíná ještě jedno téma: křehkost vědění. Civilizace může zapomenout, co uměla. „Ve svých chmurnějších dnech,“ píše, „mi budoucnost lidstva připadá znepokojivě podobná jeho minulosti.“
Jak se film (skoro ne)natočil
Mitchell nevěřil, že knihu někdo zfilmuje. Podle svých slov nemůžete chtít po divákovi, aby začínal film šestkrát, a to naposledy po hodině a půl.
Vývoj: Tom Tykwer adaptaci ohlásil v lednu 2009, Wachowské se jako spolurežisérky oficiálně přidaly v dubnu 2011. V titulcích tehdy stálo jméno Andy Wachowski. Lilly se veřejně přihlásila k tomu, že je trans žena, v roce 2016.
Financování: Warner Bros. podle Wachowských nabídku stáhl a film vznikl jako nezávislá, převážně evropská produkce. Peníze přišly z německých federálních a regionálních fondů, od ARD Degeto a X Filme. Rozpočet se podle různých zdrojů pohybuje mezi 100 a zhruba 147 miliony dolarů, takže jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů vůbec. Německý tisk o něm psal jako o „prvním pokusu o německý blockbuster“.
Osobní sázka: podle rozhovoru pro The A.V. Club zastavily Wachowské domy, když těsně před natáčením vypadl jeden z investorů. Vlastní vklad Lilly odhadla zhruba na 7 milionů dolarů. Agenti radili hercům, ať do Berlína neletí, dokud nejsou peníze podepsané. Tom Hanks byl podle režisérek pokaždé první, kdo řekl, že nasedá do letadla.
Natáčení: od září 2011 v ateliérech Babelsberg u Postupimi, dále v Düsseldorfu, v Saském Švýcarsku, ve Skotsku a na Mallorce. Glasgow hrál San Francisco i Londýn. Wachowské točily hlavně rok 1849 a oba budoucí příběhy, Tykwer třicátá a sedmdesátá léta a současný Londýn. Scénář, storyboardy i střih ale podle všech tří vznikaly společně.
Stopáž: Warner nakonec přijal 172 minut, přestože původně požadoval nejvýš 150.
Od matrjošky k mozaice
Nejdůležitějším rozhodnutím adaptace je opuštění stavby matrjošky. Film střídá všech šest příběhů jako mozaiku, někdy po několika vteřinách. Lana Wachowská popsala, že úvod je záměrně chaotický, „svět nerozdělený“. Pak Cavendish divákovi řekne, ať chvíli vydrží, že v tom šílenství je metoda. Film poté představí každou epochu zvlášť a postupně mezi nimi bourá zdi. Hranice mezi žánry, tóny a časy jsou podle Lany konvence. Kniha je rozbíjí stavbou, film střihem.
Sextet Atlas mraků
Tykwer složil hudbu spolu s dlouholetými spolupracovníky Johnnym Klimekem a Reinholdem Heilem, s nimiž pracoval už na filmech Lola běží o život nebo Parfém: Příběh vraha. Nahrávali v Lipsku s Rozhlasovým symfonickým orchestrem MDR a sborem. V knize je Frobisherův sextet zrcadlem celého románu. Frobisher ho popisuje jako skladbu pro „překrývající se sólisty“: v první části každé sólo přeruší to následující, ve druhé se přerušená sóla v pořadí dokončí. Film z tohoto popisu udělal skutečnou hudbu a ta byla nominována na Zlatý glóbus.
Šest kůží jednoho herce a spor o yellowface
Herci hrají napříč příběhy více rolí, Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving i Hugh Grant po šesti.
Tom Hanks hraje zločinného lékaře, hotelového manažera, jaderného fyzika Isaaca Sachse, gangstera, který shodí kritika z výšky, a nakonec Zachryho. O filmu později řekl, že mu „změnil celé vědomí“.
Halle Berry hraje mimo jiné Jocastu, manželku skladatele, novinářku Luisu Rey a Meronym z budoucnosti.
Jim Broadbent je nejvýraznější jako Cavendish, Ben Whishaw jako Frobisher.
Hugo Weaving, agent Smith z Matrixu, je padouchem ve všech epochách: Ewingův tchán Haskell Moore, nájemný vrah Bill Smoke, sestra Noakesová v domově důchodců i přízrak Starý Georgie. Wachowské o něm žertem mluví jako o své „zlé múze“.
Hugh Grant hraje mimo jiné kanibalského náčelníka. Podle Wikipedie si šestou roli vyžádal sám a v roce 2024 prohlásil, že mu film zachránil kariéru.
Doona Bae hraje Sonmi, ale také bělošku Tildu a mexickou ženu. Jim Sturgess hraje Ewinga i korejského rebela Hae-Joo Changa.
Právě maskování bělošských herců do korejských rolí vyvolalo spor. Organizace Media Action Network for Asian Americans a řada komentátorů film kritizovaly za takzvaný yellowface, praxi s dlouhou a ponižující hollywoodskou historií. Předseda organizace Guy Aoki upozornil na dvojí metr: černé postavy hrají černí herci, asijské postavy běloši. Tvůrci odpověděli, že tytéž herce různého původu proměňovali do rolí různých národností, ras i pohlaví napříč pěti sty lety, nejen do asijských, a že jde o „kontinuitu duší“. Kritiku si vysloužilo i obsazení Moriora Autuy černým britským hercem Davidem Gyasim.
Filmopis se kloní k tomu, že obě strany mají kus pravdy. Myšlenka je v kontextu filmu srozumitelná, výsledek na plátně, zvlášť Sturgessova maska, však působí nepříjemně dodnes. Debata v roce 2012 teprve sílila a dnes by podobné obsazení podle našeho odhadu sotva prošlo.
Propadák, kult a rozdělená kritika
Film měl premiéru v září 2012 na festivalu v Torontu, kde podle dobových zpráv sklidil zhruba desetiminutový potlesk vestoje. Pak přišla americká premiéra a s ní zklamání.
Tržby: podle Box Office Mojo vydělal za první americký víkend zhruba 9,6 milionu dolarů, v USA celkem 27,1 milionu a celosvětově asi 130,5 milionu dolarů (údaj zahrnuje i pozdější reedice). Při rozpočtu přes 100 milionů jde o komerční neúspěch.
Čína: do kin šel až koncem ledna 2013 a podle dostupných zpráv zkrácený zhruba o 39 minut. Cenzura odstranila nahotu, milostnou scénu a řadu rozhovorů. U filmu postaveného na střihu tak nevznikla jen kratší, ale jiná verze.
Kritika (stav k 24. 10. 2026): Rotten Tomatoes 65 % kladných recenzí z 288, Metacritic 55/100. Roger Ebert dal plný počet a zařadil film mezi nejlepší filmy roku. Time a The Village Voice ho naopak vyhlásily nejhorším filmem roku. Mark Kermode mluvil o „mimořádně čestném selhání“ a při druhém zhlédnutí byl vstřícnější.
Diváci: ČSFD 78 % (přes 49 000 hodnocení), IMDb 7,3/10.
Ocenění: nominace na Zlatý glóbus za hudbu, ceny Saturn za střih a masky.
Wachowské na kritiku odpovídaly už během propagace. Lilly v rozhovoru pro The A.V. Club řekla, že jejich filmy „vyžadují trochu úsilí“. Lana dodala, že mnoho kritiků, když nějakému dílu napoprvé neporozumí, považuje to za chybu díla. Atlas mraků je zároveň velkovýpravný film s honičkami a maskami a meditace o karmě. Pro jedny je kýč, pro druhé zázrak.
Kniha versus film: říkají totéž?
Mitchell: tématem je dravost a lidská povaha je neměnný atlas. Převtělování je symbol, civilizace je křehká a budoucnost se nebezpečně podobá minulosti.
Wachowské a Tykwer: Lanu podle rozhovoru pro The A.V. Club na knize zaujala odpovědnost, kterou máme vůči lidem, nad nimiž máme moc, a vůči těm, kdo mají moc nad námi. Ptala se, zda máme přijmout jejich konvenční představu světa, nebo proti ní bojovat. Je to Mitchellova dravost přeložená do jazyka moci. Pak ale přichází posun. Na otázku, zda jde o doslovné převtělování, Lilly odpověděla, že film je „stejným dílem duchovní i sekulární“. Lana mluví o „sekulárním pojetí karmy“: naše nesmrtelnost spočívá v důsledcích našich slov a činů. Lilly to shrnula větou, že hlavní postavou filmu je lidstvo. Mottem filmu se stala Sonmina replika: naše životy nám nepatří, od kolébky po hrob jsme spoutáni s druhými, minulými i přítomnými, a každým zločinem i každou laskavostí rodíme svou budoucnost.
Co na to Mitchell: v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) řekl, že film je „stejně dobrý film, jako je kniha knihou“. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“ s celou koncepcí převtělování duší a změnili některé dějové linky. Kdyby to neudělali, film by byl podle něj horší. Už v říjnu 2012 napsal pro The Wall Street Journal, že adaptace je druh překladu. Každý překlad musí řešit nepřeložitelná místa a kdo ovládá cílový jazyk, má udělat to, co funguje. „Filmaři mluví plynně filmovým jazykem a udělali, co funguje.“ Mitchell sám překládá z japonštiny a ve filmu si zahrál malé cameo, dvojitého agenta v Neo Soulu.
Náš výklad: kniha a film sdílejí kostru. Obě díla stojí na dravosti, moci a odporu proti ní a na myšlence, že činy přesahují jeden život. Přízvuk ale leží jinde. Kniha zdůrazňuje atlas, tedy to, co se nemění a opakuje. Film zdůrazňuje mrak, tedy proměnu. Film navíc nechává víc vyhrát lásku: Ewinga a Tildu, Frobishera a Sixsmithe, Sonmi a Hae-Jooa. Kniha je v některých liniích skeptičtější. Například Sonmi v ní připouští, že její vzpouru mohl připravit sám režim jako záminku k represím, a tuto cynickou vrstvu film podle našeho čtení upozaďuje.
Úplně se obě díla potkávají v závěru Ewingova příběhu. Ewingův tchán se vysmívá, že jeho život bude jen kapkou v nekonečném oceánu, a Ewing odpovídá: „Co je oceán jiného než množství kapek?“ Jednotlivé činy nejsou bezvýznamné.
Osobní rovina
Lana Wachowská v době propagace filmu poprvé veřejně vystoupila po své tranzici. Dne 20. října 2012 převzala cenu za viditelnost od organizace Human Rights Campaign a v projevu otevřeně mluvila o dětství, o pokusu o sebevraždu i o tom, že slovo „tranzice“ je pro ni složité, protože podporuje binární představu pohlaví. Lilly, tehdy ještě jako Andy, v rozhovoru pro The A.V. Club řekla: „Samozřejmě, že věřím v převtělování. Podívejte se na mou sestru.“ Lana dodala, že se v životě převtělujeme i my, když dostáváme nové životy.
Obě ale zároveň odmítly číst film jen přes Lanin život. Lana to označila za omezení. Lilly řekla, že Lanina zkušenost je jednou ze složek filmu, ale kniha i film jsou mnohem víc a je v nich i Tykwerův a Mitchellův život. Osobní rozměr filmu o duši, která mění těla, pohlaví a podoby, tedy vychází z jejich vlastních slov, nemělo by se z něj ale dělat univerzální klíč. Rozhovor z roku 2012 navíc dnes čteme s vědomím, že se v roce 2016 veřejně přihlásila jako trans žena i Lilly.
Spolupráce pokračovala dál. Tykwer s Wachowskými a Doonou Bae natočil seriál Sense8 pro Netflix o lidech propojených napříč kontinenty, tedy téma Atlasu přenesené do současnosti. Mitchell s Lanou a Aleksandarem Hemonem napsal finále Sense8 a později i scénář k Matrixu Resurrections.
Unikající smysl
Následující čtení jsou naše interpretace, nikoli doložený záměr tvůrců.
Herec jako atlas, maska jako mrak. Mitchellovo rozlišení lze ve filmu vzít doslova. Maska, paruka a protéza jsou proměnlivý mrak, hercova tvář, kterou pod nimi poznáváme, je atlas. Diváci často nesledovali děj, ale hledali, kde je zase Hugh Grant. Hra „najdi herce“ je vlastně hra „najdi duši“.
Dravost v samotném obsazení. Film o tom, jak silní požírají slabé, se v jednom ohledu sám stal ilustrací svého tématu. Kdo smí nosit čí tvář? V Neo Soulu, příběhu o klonech, kterým systém upírá vlastní identitu, hrají hlavní korejské muže bílí herci. Tvůrci tu ironii zřejmě neviděli, Mitchellova dravost se ale projevuje i v tom, jak hollywoodská hierarchie rozděluje role.
Kniha, která předpověděla svůj film. Cavendish na konci svého příběhu píše scénář podle toho, co prožil, a Sonmi v budoucnosti sleduje film o Cavendishovi. Román tak obsahuje vlastní filmovou adaptaci. Když pak Mitchell označí adaptaci za překlad a sám se ve filmu objeví jako tajný agent, kruh se uzavírá.
Převtělení filmu. Snímek, který propadl v kinech a našel si vlastní publikum, prožívá něco podobného jako Sonmiina zpráva: ve své době poražená, později posvátná. Box Office Mojo eviduje reedice z let 2021 a 2026. Atlas mraků se tak svým způsobem převtěluje.
Proměna pohlaví jako nadsázka? Weaving jako sestra Noakesová a Whishaw jako Georgette jsou spíš groteskní nebo zlomyslné figury. U filmu, jehož dvě autorky prošly vlastní proměnou, je zvláštní, že proměna pohlaví slouží hlavně k nadsázce. Může jít o záměrnou ironii i o slepé místo. Necháváme to jako otevřenou otázku.
Verdikt
V podcastu jsme dali 8/10 a 7/10.
Vyšší hodnocení vychází z odvahy: málokterý film tak smělé staví na literární stavbě a ještě ji obrátí naruby. Střih, hudba a ambice nemají v současném kině obdobu, i když masky v Neo Soulu jsou problém a některé přechody působí spíš jako reklama na myšlenku než myšlenka sama. Nižší hodnocení uznává, že jde o chytré řešení nemožného úkolu, což potvrdil i Mitchell. Z pohledu čtenáře ale filmu chybí temnota knihy, její skepse a jazyk havajských kapitol. Film je o lásce a vzpouře, kniha o dravosti a křehkosti civilizace. Obojí je legitimní.
Komu ho doporučujeme: těm, kdo mají rádi Matrix pro jeho filozofii, ne pro přestřelky, čtenářům Calvina a Mitchella a všem, kdo film kdysi vzdali po hodině. Druhé zhlédnutí bývá podle všeho shovívavější.
Tip: přečtěte si nejdřív knihu, nebo aspoň její první kapitolu, a pak uvidíte, jak se z kostky stala mozaika. K 24. 10. 2026 jsme film nenašli v žádné české předplatitelské streamovací službě. Dostupnost se mění, proto doporučujeme sledovat televizní program nebo vyhledávače typu JustWatch.
Zdroje
David Mitchell: Guardian book club: On writing Cloud Atlas (The Guardian, 11. 6. 2010)
Q&A: Book World Talks With David Mitchell (The Washington Post, 2004)
David Mitchell: Enter the maze, o Calvinovi (The Guardian, 22. 5. 2004)
David Mitchell Talks About Moscow, Literature and the Future (The Moscow Times, 2013)
The Eternal Recurrence of (Hi)Story: David Mitchell’s Cloud Atlas (Studia Litteraria)
Reincarnation and Global Futures in David Mitchell’s Fictional Worlds (KronoScope)
The A.V. Club: The Wachowskis explain how Cloud Atlas unplugs people from the Matrix (25. 10. 2012)
The Hollywood Reporter: Lana Wachowski’s HRC Visibility Award Acceptance Speech
HRC: Acclaimed Director Lana Wachowski Opens Up About Her Journey (25. 10. 2012)
Windy City Times: Second Wachowski filmmaker sibling comes out as trans (8. 3. 2016)
The Hollywood Reporter: ‘Cloud Atlas’ Slammed for Lack of Asian Actors (25. 10. 2012)
The A.V. Club: Matrix Resurrections co-writers Aleksandar Hemon and David Mitchell
